Rudolf II. Habsburský

Rudolf II. Habsburský ( 18. července 1552 Vídeň – 20. ledna 1612 Praha ) byl římský císař, král český a uherský. Syn císaře Maxmiliána II. a císařovny Marie a vnuk císaře Karla V.

Na vychování byl v roce 1563 vyslán spolu se svým mladším bratrem Arnoštem na dvůr svého dědečka do Španělska. V roce 1572 byl korunován uherským králem o tři roky později králem českým a v říjnu roku 1575 byl v Řezně zvolen německým králem. Římským císařem se stal po smrti svého otce v roce 1576.

Rudolf byl velmi bystrý a vzdělaný panovník, za což bezesporu vděčil důkladné výchově, které se mu dostalo na dvoře Filipa II. Někteří historici mu však vyčítají to, že postrádal náboženskou tolerantnost svého otce. Jeho stranění protireformačním silám přispělo k rozdmýchání třicetileté války. Rudolf se angažoval v konfliktech v Nizozemsku a v obraně říše proti Turkům. V písemných pramenech je častokrát zmiňováno, že byl velmi podezřívavý a náladový.

Jeho schopnosti jakožto panovníka rovněž snižovaly časté záchvaty melancholie a v pokročilejším věku dokonce šílenství, které moderní věda považuje za schizofrenii (Josef Janáček ve své studii Pád Rudolfa II. uvádí, že schizofrenií trpěl i Filip II., Karel V. a Johana Šílená - jednalo se tedy o rodovou nemoc). Příznaky duševní vyšinutosti se začaly plně projevovat až po roce 1581, kdy Rudolf prošel těžkou nemocí (členové habsburského rodu se dokonce sešli, aby řešili otázku nástupnictví – odtud se také odvozuje jeho přehnaná podezíravost vůči své rodině). Rudolfovo postupné stažení se do soukromí nakonec vedlo k tomu, že jeho příbuzní stále častěji intervenovali do politických záležitostí, až byl Rudolf nucen v roce 1608 postoupit uherskou korunu, rakouské země a markrabství moravské svému bratru Matyášovi.

Rudolf se snažil získat podporu alespoň v českých zemích, a tak v roce 1609 vydal svůj Majestát – dokument slibující náboženské svobody českým stavům. V roce 1611 byl po náboženských nepokojích a vpádu vojsk svého bratrance arcivévody Leopolda do Prahy nucen předat českou korunu svému bratrovi Matyášovi. Ponechat si mohl pouze císařský titul a zůstal mu k dispozici dvůr na Pražském hradě. Nedlouho nato Rudolf v Praze zemřel. Kromě narušeného psychického zdraví byl Rudolf II. nemocný i fyzicky. S největší pravděpodobností se jednalo o syfilis a ke konci života měl hnisající vředy na obou stehnech, chrlení krve a selhávala mu játra. Nemocný panovník musel vědět, že nastává konec, ale přesto ještě pouhý den před smrtí odmítal zpovědníka. Nakonec se nechal ke zpovědi přesvědčit, ale stejně nepřijal svátost umírajících a tím stejně jako jeho otec Maxmilián II. Habsburský narušil obvyklý rituál „dobré smrti“. Rudolf II. zemřel 20. ledna 1612 a ještě téhož dne proběhla veřejná pitva panovníkova těla za asistence mnoha příslušníků šlechty. Václav Vchynský se pomstil aspoň na mrtvém těle panovníka a v hněvu mačkal královo srdce, k velkému pohoršení ostatních přihlížejících. Vlastní Rudolfův pohřeb proběhl až 1. října 1612. Dle tvrzení saského vyslance Melchiora Goldasta, který spatřil tělo těsně před pohřebním aktem, bylo špatně nabalzamované. Je pochován v královské hrobce v podzemí Svatovítské katedrály na Pražském hradě.